Světec Tattvarójar složil na počest svého gurua Svarúpánandy oslavné bharani, což je druh tamilské poezie, a svolal shromáždění panditů, aby vyslechli dílo a určili jeho hodnotu. Pandité měli však k dílu výhrady. Zastávali názor, že bharani je vyhrazeno pouze pro oslavu toho, kdo zabil v bitvě více než l 000 slonů. Svarúpánanda navíc vede zahálčivý život, sedí kdesi v ústraní a málokdo ho zná. Takový člověk si podobný chvalozpěv nemůže zasluhovat.
  Když Tattvarójar vyslechl námitky panditů, prohlásil: „Pojďme všichni k mému guruovi, tam se vše vyjasní." A tak se stalo, že se pandité odebrali k Svarúpánandovi. Když se všichni posadili, Tattvarójar vysvětlil svému guruovi, proč se u jeho nohou shromáždili. Guru na to neodpověděl, setrvával mlčky a ostatní byli najednou také zcela tiší. Tak uplynul celý den, nadešla noc a další den a další noc. Všichni zůstávali bez pohnutí a tiší. Žádnému z přítomných nevzešla jediná myšlenka a nikdo se nezeptal, proč tu vlastně takto sedí a proč sem přišli.

  Když tak strávili tři dny, guru pohnul poněkud svou myslí a hned nato přítomní nabyli své myšlenkové aktivity a prohlásili: „Pobít l 000 slonů není nic ve srovnání se silou gurua, který přemohl naše ega, podobající se stádu rozběhnutých slonů. Svarúpánanda je zajisté hoden bharani k jeho poctě."

  Ramana Mahárši k tomu dodával, že mír je jediným měřítkem přítomnosti mudrce.