Kdysi jeden perský král přikázal jednomu dervišovi, aby mu vyprávěl nějakou povídku. Derviš mu řekl: „Vaše Výsosti, budu vám vypravovat povídku o Hatimu Taiovi, arabském králi, který byl nejštědřejším a nejušlechtilejším člověkem všech dob. Kdybyste mohl být jako on, jistě byste byl největším současným králem."
  „Začni, derviši," řekl král, „ale jestli se mi tvé povídání nebude líbit a bude ostouzet mou šlechetnost, přijdeš o hlavu." Tak mluvil, protože v Persii je obvyklé, že dvůr říká vládci, že má nejlepší vlastnosti a předčí na světě každého minulého, současného i budoucího.
  „Tak abych pokračoval," řekl derviš stejným tónem jako předtím, protože derviše nelze jen tak lehce znepokojit, „šlechetnost Hatima Taie byla se všemi jinými lidmi nesrovnatelná, byla v každém směru větší a o tom bude povídka, kterou vám povím."

* * * * *

  Jeden arabský král záviděl Hatimovi jeho bohatství, vesnice a oázy atd. Proto král vyhlásil Hatimovi válku. Vyslal k němu posla se vzkazem: „Vzdej se, jinak se zmocním tebe, tvé vlády i země!"
  Když se dvůr o zprávě dozvěděl, jeho rádci jednohlasně doporučovali okamžitě mobilizovat bojovníky, aby bránili království. Říkali, že v zemi není nikoho, kdo by nedal život za obranu království a milovaného krále.
 Hatim se však neočekávaně rozhodl jinak a lidu vzkázal: „Nepojedu v čele vojsk, abych proléval vaši krev. Cestě šlechetnosti je zcela cizí, abych se stal příčinou krveprolití třeba i jen jediného člověka. Vzdáte-li se králi v pokoji, král se tím uspokojí, přijme vaše služby a daně a vy neutrpíte žádné hmotné škody. Kdybyste však kladli odpor, pak vás pro válku bude považovat za kořist a jestliže ještě prohrajete, zůstanete bez prostředků. Z toho důvodu odejdu, abych nepřekážel."
  Když toto vyhlásil, vzal si pouze silnou hůl a odešel do sousedních hor, kde si našel jeskyni, v níž se ponořil do hlubokých meditací.
  Polovinu obyvatelstva tento čin hluboce dojal, čin vzdání se všeho bohatství a moci. Jiní však, zvláště ti, kteří si chtěli udělat jméno, reptali: „Jak můžeme vědět, že ten člověk nebyl jen zbabělec?" A jiní, kteří sami byli zbabělí, drželi se jiného názoru: „Pravda, on se v určitém smyslu zachránil, ale nás ponechal osudu, který je velkou neznámou. Možná, že se staneme otroky nového krále, který bude asi pěkný tyran, když vyhlašuje válku sousedům." Pak byli ještě jiní, kteří nevěděli, co si o tom mají myslet a čekali, co se z toho vyvine.
  Tak se stalo, že tyran, doprovázen svým vyparáděným doprovodem, se zmocnil Hatimovy země bez boje. Nezvýšil daně a nevzal si víc, než bral Hatim Tai od lidí za to, že jim byl ochráncem a strážcem spravedlnosti. Jedna věc ho nicméně znepokojovala. Důvodem mu byl šepot, který občas zaslechl, že i když se zmocnil země, stalo se tak na základě skutku šlechetnosti Hatima Taie.
  „Nebudu skutečným vládcem země," prohlásil tyran, „dokud se nezmocním Hatima Taie. Dokud žije, budou mu srdce některých lidí věrná. To znamená, že mi nejsou zcela podrobeni, i když se tak naoko chovají."
  Tak se stalo, že vydal prohlášení, že dá 5 000 zlatých tomu, kdo mu přivede Hatima Taie.
  Hatim Tai o tom nic nevěděl, až když jednoho dne seděl před skrytým vchodem do jeskyně a zaslechl rozhovor mezi dřevorubcem a jeho ženou.
  Dřevorubec říkal: „Milá ženo, jsem nyní stár a ty jsi o mnoho let mladší než já. Máme malé děti a přirozeným během věcí se dá očekávat, že zemřu dříve než ty, zatímco naše děti ještě nebudou dospělé. Kdybychom tak mohli najít a zajmout Hatima Taie, za kterého je odměna 5 000 zlatých, které nový král vyplatí, pak by vaše budoucnost byla zajištěna."
  „Hanba tobě!" vzkřikla žena. „I kdybys zemřel a já a naše děti bychom hladověli, bylo by to pořád lepší, než aby naše ruce byly potřísněny krví toho nejšlechetnějšího všech dob, který vše obětoval, abychom se my měli dobře!"
  „To všechno je pravda," odvětil starý muž, „ale člověk má myslet na své vlastní zájmy. Mám přece nějakou odpovědnost. Nevím, jak tomu opravdu je, ale každým dnem víc a víc lidí si myslí, že Hatim je zbabělec. Bude to jen otázka času, než prohlédnou každý možný úkryt, nakonec jej stejně najdou. Víra v Hatimovu zbabělost živí touhu po zlatě!"
  V tom okamžiku Hatim vstal a dal se překvapené dvojici poznat. Řekl: „Jsem Hatim Tai. Přiveď mě k novému králi a vezmi odměnu."
  Starý muž byl zahanben a jeho oči se naplnily slzami. „Ne, velký Hatíme, toho nejsem schopen." Zatímco se takto různě dohadovali, obklopil je větší počet lidí, kteří hledali uprchlého krále.
  „Když to neuděláš," prohlásil Hatim, „vzdám se králi sám a řeknu, že jsi mne ukrýval. Pak budeš pro velezradu potrestán."
  Když lidé zjistili, že se jedná o Hatima, uchopili dřívějšího krále a odebrali se s ním k tyranovi. Ubohý dřevorubec je následoval.
  Když přišli k tyranovi, každý prohlašoval, že Hatima zajal. Když Hatim Tai viděl rozpaky a nerozhodnost v tváři svého nástupce, požádal, aby směl promluvit: „Věz, ó králi, že můj hlas by měl být také slyšen. Byl jsem zajat tímto starým dřevorubcem a ne tím davem. Dej mu proto jeho odměnu a se mnou učiň, co ti libo..."
Když dřevorubec předstoupil a pověděl králi pravdu, jak se Hatim sám nabídnul jako oběť pro budoucí zajištění rodiny, nový král byl tak přemožen vyprávěním, že přikázal svému vojsku, aby odtáhlo, Hatima Taie posadil znovu na trůn a sám odtáhl do své vlastní země.
  Když perský král vyslechl povídku, zcela zapomněl na hrozbu, kterou proti dervišovi zamýšlel. Prohlásil: „To je vynikající příběh, derviši, z toho se lze poučit. Ty z toho už nemůžeš mít žádný prospěch, neboť už jsi překročil očekávání života, a nadto nic nemáš. Já však jsem bohatý král. Arabští králové, lidé, kteří se živí vařenými ještěrkami, se nemohou rovnat Peršanům v opravdové šlechetnosti. Něco mne napadá, dáme se do práce."
  Perský král svolal své architekty a přikázal jim vybudovat obrovský palác. Uprostřed byla pancéřová síň. Palác měl 40 oken.
  Když byl palác vybudován, král dal shromáždit povozy a přikázal palác plnit zlatem. Po mnoha týdnech takové činnosti král vydal následující prohlášení: „Já, Král Králů, zdroj šlechetnosti, přikázal jsem vybudovat palác se čtyřiceti okny. Já budu osobně rozdávat každý den okny zlato všem, kdo potřebují."
  Každý den se shromažďovaly velké davy chudáků a král vždy z určitého okna rozdával zlaté mince každému, kdo přišel. Po nějakém čase si všiml, že každý den přichází k oknu derviš, bere kousek zlata a odchází. Zprvu si král myslel, že třeba nosí zlato někomu, kdo je v nouzi. Když ho opět uviděl, napadla ho myšlenka, že se možná věnuje dervišskému způsobu tajné dobročinnosti a zlato opět rozdává. Jak derviše každý den viděl, vždy si jeho počínání ve své mysli nějak zdůvodňoval.
  Ale čtyřicátý den byla králova trpělivost náhle u konce. Když derviš natáhl ruku, král ji uchopil a vzkřiknul: „Ty nevděčný skrčku! Nikdy neřekneš .děkuji', ani na tobě není vidět náznak ocenění mé osoby. Neusměješ se, neukloníš, a přicházíš každý den! Jak dlouho chceš takto pokračovat? Ukládáš si zlato, abys byl bohatý, nebo je vkládáš do zájmů? Svým chováním jsi dalek těch, kteří ctihodně nosí svůj záplatovaný oděv."
  Jakmile král pronesl tato slova, derviš mu hodil všech 40 kusů zlata, které obdržel, a řekl králi: „Věz, perský králi, že šlechetnost existuje jen za tří podmínek. První je dávání bez nejmenšího pocitu vlastní štědrosti, druhou . trpělivost, a třetí podmínka je splněna tehdy, když šlechetný není ani v nejmenším podezřívavý."

  Král se však nikdy nepoučil. Pro něj byla šlechetnost spojena vždy s tím, co si lidé o něm myslí a jak se sám při ní pociťoval.