Kdysi jeden perský král přikázal jednomu dervišovi, aby mu vyprávěl nějakou povídku. Derviš mu řekl: „Vaše Výsosti, budu vám vypravovat povídku o Hatimu Taiovi, arabském králi, který byl nejštědřejším a nejušlechtilejším člověkem všech dob. Kdybyste mohl být jako on, jistě byste byl největším současným králem."
„Začni, derviši," řekl král, „ale jestli se mi tvé povídání nebude líbit a bude ostouzet mou šlechetnost, přijdeš o hlavu." Tak mluvil, protože v Persii je obvyklé, že dvůr říká vládci, že má nejlepší vlastnosti a předčí na světě každého minulého, současného i budoucího.
„Tak abych pokračoval," řekl derviš stejným tónem jako předtím, protože derviše nelze jen tak lehce znepokojit, „šlechetnost Hatima Taie byla se všemi jinými lidmi nesrovnatelná, byla v každém směru větší a o tom bude povídka, kterou vám povím."

Světec Tattvarójar složil na počest svého gurua Svarúpánandy oslavné bharani, což je druh tamilské poezie, a svolal shromáždění panditů, aby vyslechli dílo a určili jeho hodnotu. Pandité měli však k dílu výhrady. Zastávali názor, že bharani je vyhrazeno pouze pro oslavu toho, kdo zabil v bitvě více než l 000 slonů. Svarúpánanda navíc vede zahálčivý život, sedí kdesi v ústraní a málokdo ho zná. Takový člověk si podobný chvalozpěv nemůže zasluhovat.

Jakýsi sannjásin žil v blízkosti chrámu. Naproti přes ulici byl dům, kde žila prostitutka. Jelikož vídával u jejího domu stálý sběh mužů, sannjásin si ji zavolal a vytýkal jí, že je velkou hříšnicí, že hřeší dnem i nocí a že se jí jednou velmi zle povede.

Jeden sádhu si vybudoval malou chatrč, tak jak mu to jeho guru poradil. Vystavěl ji vzdálenou lidskému ruchu a pokrytou jen palmovými listy. Tam prováděl svá uctívací a meditační cvičení.

Byl jednou jeden chudý člověk, který pro svou rodinu jen těžko sháněl obživu. Chodil do lesa a sbíral chrastí a dříví a to nosil na trh. Co za to utržil, stačilo jen na velmi nuzné živobytí.

   Na jednom místě v lese na pahorku žil had, který byl velmi jedovatý a útočný. Tím místem vedla blízko cesta, ale nikdo se tam neodvažoval projít, protože byl okamžitě hadem napaden, uštknut a byl synem smrti. Jednou šel okolo světec. Had spatřil na dálku člověka, tak ho jako obvykle začal pronásledovat, aby jej uštknul. Když se však k němu přiblížil, ztratil svou zuřivost, protože se dostal do sféry vibrací jeho svatosti a nenásilí. Had byl dobrotivostí světce zcela paralyzován.

   Holič Jeho Veličenstva krále si vyšel na procházku. Když míjel strom blízko rozcestí, uslyšel hlas: „Nechceš sedm džbánů plných zlata?“ Holič se rozhlédl, ale nikoho nespatřil. Ovšem vyhlídka, že by mohl mít sedm džbánů zlata, v něm vyvolala chamtivost, a tak, i když nikoho neviděl, zvolal: „Ano, chtěl bych sedm džbánů.“ Jak to dořekl, uslyšel hlas, jak pronáší slova, která jeho uším velmi lahodila: „Běž domů, sedm džbánů už máš doma.“ Holič se dal do běhu, aby co nejrychleji ověřil pravdivost nečekané zprávy. Když vstoupil do domu, stálo před ním sedm džbánů, seřazených jako vojáci. Odkryl je a našel je naplněné zlatem. Přesněji řečeno, šest bylo plných zlata a sedmý džbán byl zpola plný.

   Jeden muž šel lesem, když tu spatřil lišku, která přišla o nohy. Co ho však dále zarazilo, že liška nebyla nijak vyhublá. To probudilo jeho zvědavost a umínil si, že vypátrá, jak asi žije. Ve skrytu pozoroval lišku a po chvíli spatřil, jak se blíží tygr s ulovenou kořistí v tlamě. Dotáhl kořist až k lišce, sám se nasytil a zbytek nechal lišce.

   Jednou se Pán Šiva vypravil se svou chotí Párvatí na svět, aby poznal smýšlení lidí. Šiva vzal na sebe podobu důstojného starého askety, zatímco Párvatí šla v podobě mladé a krásné ženy. V Indii má každé božstvo své jízdní zvíře, které používá na cestách. Může to být myš, kachna apod. Šiva má za jízdní zvíře býčka jménem Nandin. A právě o těchto třech je povídka.

   Potulný mnich došel jednoho večera na kraj vesnice. Usadil se tam pod velkým stromem aby tam přenocoval. Když očistil zem pod sebou a našel vhodný kámen pod hlavu a chtěl zrovna ulehnout, přiběhl najednou vesničan, který už z dálky na něj volal: „Kámen, ten kámen, dej mi prosím ten kámen, který máš!“ ...